Šárka Koudelová, Pavel Matyska / Hovuduvudo, text k výstavě od Petra Kováře, 5/2015
Přijetí výtvarné tvorby Šárky Koudelové a Pavla Matysky širší veřejností je možná podobně nesamozřejmé, jako porozumění slovu v názvu jejich společné výstavy. Je přitom zřejmé, že se nejedná o umělce vyjadřující se shodnými technickými prostředky. Pavlovým malbám dominuje rozmáchlé gesto, velké formáty, rychlost, zkratka a stylizace až dětsky naivizujícího rukopisu. Šárka nejčastěji využívá pečlivou hutnou drobnomalbu, malé formáty, před intuitivním gestem dává přednost přesnosti, pomalému vrstvení a kontextuálním odkazům, které mívají až ilustrativní charakter vyprávění.
Co je tedy Hovuduvudo jejich tvorby a setkání v OFF/FORMATu? V hlubší inspirační rovině jsou témata obou autorů ovlivňována přírodními ději, zálibou v jejich pozorování, proměnách, vrstvách a příčinnosti. Přes motivickou přítomnost květin, zvířat, jeskyní, cest a rozličných prvků živé i neživé přírody, přes určitý romantický potenciál, výsledné obrazy nesměřují ke krajinomalbě, nejsou lyrickým blouzněním, ale velmi svěží intelektuální a ironickou formulací, a právě tak důmyslnou malířskou architekturou obrazové plochy. Tato „srostlá struktura“ konzistentního až obsedantního zájmu a permanentního zlehčování je jednou z nosných konstrukcí výstavy. Možná tou nejdůležitější.
Dílčí spojitost pak můžeme nalézt i ve struktuře jako motivu – Koudelové obrazy přímo krystalizují, tvoří je sice často konkrétní figurativní kompozice, ale jako by i tyto vyrostly ze skály. Předmět, pohyb i myšlenka jsou jedno, mají společnou podstatu a dohromady vykládají (tady v obou významech slova) celek jako šperk. Strukturu jemně vybroušeného minerálu, v jehož odlesku nebo průhledu lze vidět věci jinak – čiré.
Pavel Matyska se aktuálně zaměřil na strukturu dřeva. Narace v zobrazení kroutících se let a suků Pavlovi umožňuje čerpat jak z dětských imaginativních her, tak v aluzích z historie malířské abstrakce, anebo právě tak, jako i v předešlých cyklech odhalovat, chválit a zesměšňovat malířskou kuchyni. Povýšení motivu kresebné struktury dřeva na téma zároveň vnímám jako vtipný kritický komentář k přetížení scény tímto motivem či obecně fenoménem dřevěné konstrukce (tzv. estetiky Bauhausu). Takto pojímaná kritická poloha je přitom vlastní spíše Šárce. Nepochybně i v důsledku propojení rolí malířky, kurátorky a výtvarné kritičky sleduje dění na umělecké scéně velmi pečlivě a přirozeně reaguje na její „události“. V nejnovějším cyklu Zombie abstraction, který vzniká při stáži na vídeňské akademii, se obouvá do současného trendu oživování padesát let staré malířské estetiky greenbergovského střihu. Vyprázdněná forma je podpírána uměleckým byznysem – v retrotrendech je totiž snazší porozumět, nové se spojuje s osvědčeným. Šárka tuto prázdnou bublinu vyplňuje svým charakteristickým rukopisem do posledního detailu.
Ano, je třeba připomenout, že Šárka i Pavel se již na naší výtvarné scéně natolik etablovali, že si můžeme snadno dovolit ony spekulativní úvahy o nepřijetí veřejností. Ale přestože snad z výše uvedeného jistá atraktivní (dostatečně kontrastní) souběžnost vyplynula, doplnil bych ještě, že oba pocházejí z Tišnova, města sevřeného kopci a lesy na úpatí Vysočiny, pod horou Květnicí, známým to nalezištěm polodrahokamů a vstupní branou ke klášteru Porta Coeli. Pokud bychom skutečně odhalili něco jako „tišnovský faktor“, mohlo by jít o dostatečně romantické potenciální zřídlo jejich schopnosti nebýt zombie ale Hovuduvudo.
Petr Kovář, 2015
Přes hory nevidím kameny, přes kameny nevidím hory, text k výstavě od Petra Kováře, 11/2014
Ještě stále s důvěrou saháte po kurátorském textu k výstavě? Nesrozumitelnost současného umění je předmětem článků na nejrůznějších úrovních, tématem přednášek a konferencí, sborníků, odborných knih i nočních talkshow. Nebývá zdaleka pravidlem, aby text k výstavě divákovi učinil viděné srozumitelným. Ale ať už jde ve vašem případě o rituál, zvyk, zálibu v bizarnostech nebo zkrátka touhu po všech dostupných informacích a proprietách, je zjevné, že tentokrát není třeba textem dokreslovat obraz. Příčina nesrozumitelnosti umění dlí mimo jiné v tom, že se toto, podobně jako jiné obory, vyvíjí (mění) rychleji, než stíhá nezainteresovaná veřejnost sledovat, umělci svévolně překračují hranice s jinými obory a výsledky stále vydávají za umění. Z této perspektivy se výstava Přes hory nevidím kameny, přes kameny nevidím hory jeví jako skvělý galerijní tah. V Kostce řečeno: sběratelka minerálů a horolezec! To jsou přeci lidé jako my, s normálními zálibami.
V lavinovém závalu uměleckých póz a výtvarných konstruktů divácky toužíme po autenticitě. Po příbězích. Svědectví. Fascinaci. Jsme fascinováni, je-li někdo fascinován tak, že dokáže v závislosti na té fascinaci výrazně měnit svůj život. V honu na autenticitu umění se vrací modernistická potřeba žít (své) umění. Propadnout svému hobby. Je to tedy umělcův mimoumělecký zájem, který pro diváka zachraňuje (potvrzuje) umění?
Od kolika kamenů začíná hora? mohli bychom parafrázovat otázku Mariana Pally k tématu lesa, ale to bychom si naběhli, neboť hora je docela přesně definována relativním vyvýšením nad okolní terén třemi až šesti sty metry. Štefan Papčo (1983) i Šárka Koudelová (1987) tvoří inspirováni hmotou kamene, jen s odlišným měřítkem. Jestliže Papčo doslova vyplní galerii maketou horského štítu, který si metr za metrem svým tělem osahal, Koudelová nás přinutí sklonit se k pečlivým tahům štětce, jimiž osahává pouze drobný úlomek – možná stejně dlouho jako Papčo jeho celek. Výmluvným společným interpretem se přitom stává už právě tento proces, autorský prožitek.
Štefan Papčo nás konfrontuje s tísní, nasazením i adrenalinem, který sám zakouší na skutečných skalních stěnách. S ním sledujeme osud na skále bivakujícího horolezce, sochy, kterou do nepřístupného terénu autor dopraví na vlastních zádech, nebo obcházíme onu neobhlédnutelnou maketu – instalační řešení nám omezuje výhled podobně jako při horolezeckém výstupu, jsme tísněni fyzicky, ale utlačována je i naše potřeba obzírání, uchopení věci tím, že ji zrakem pojmu, potřeba nadhledu... pro který se stoupá na vrchol. Pro společnou výstavu v galerii Kostka si „přivlastnil“ horolezeckou stěnu, která se nařezána do nepravidelných kusů vrací monumentalitou balvanovitého vršení k podobě své původní předlohy; je horou, ale je také lavinou, nebo aspoň její potenciální hrozbou, zeskutečněním čehosi, co tréninková plocha nenabízela. Instalace nestojí pouze jako přesvědčivá iluze masivu, ale v duchu postmoderní mnohoznačnosti tematizuje také naši hru na hory. Vedle atavistické úcty či romantické touhy i jejich umělé uspokojování prostřednictvím horolezecké (sportovní) stěny. Fakt, že pro sochařskou iluzi hory byla jako ready-made transformována už její dříve realizovaná iluze, akcentuje přes jinak až banální přímost spodní ironickou, humornou linii, vytváří metaforu lidského usilování, které jakkoli fyzicky vykoupené zůstává jednou mačkou v poloze komiky a sebeklamu.
Šárka Koudelová nás svádí s povrchu dolů, detailním mikroprůzkumem nás nechává nahlížet do struktury minerálu, odhaluje jeho růst, barevné zrání, pohyb neživé (?) hmoty. Ten ji následně slouží jako matrice jiných pohybů, krystalizace událostí, dějů, jevů. Tradičně pojímaná věčnost hor je tu v kontrastu k prchavým pohnutkám a postřehům. V principu
zrcadlení získávají oba takto postavené póly také vlastnosti toho druhého – horské štíty, v něž vyvřela a vykrystalizovala hornina, jsou nahodilé prchavé výtvory okamžiků a měnících se nálad, a situace na tramvajové zastávce viděná koutkem oka, nebo trapnost surrealistických děl jako aktuální téma rozhovoru nabývají na monumentální věčnosti, stávají se pevnou součástí struktury, která „nás všechny přežije“, nebo lépe, v jejímž rastru žijeme. Statické se děje a děj je možno nahlížet jako pevnou strukturu. V této jedinosti hmoty a významové vyprázdněnosti center jako by se ozývalo něco z východního myšlení, jak jej přepisuje například Roland Barthes v Říši znaků: „Od horských svahů po zákoutí v nějaké čtvrti je tady všechno bydlištěm (...) to místo má jako jedinou hranici svůj koberec živých pocitů, zářivých znaků (květin, oken, listí, obrazů, knih); to už není velká souvislá zeď určující prostor, je to přímo abstrakce částí pohledu (různých „pohledů“), které mě lemují (...) zahrada je nerostná tapiserie nepatrných těles (kamenů, stop hrábí v písku), veřejné místo je sled okamžitých událostí (...).“
Výstava je utvářena ve filozofickém rámci doplňujících se kontrastů. Uhrančivá monumentalita sochařského gesta s obsesivně precizními detaily mnohaměsíčního malířského záznamu. Přímost tohoto spojení a narativní řešení instalace, v níž je divák prostorem veden, překvapován, v dobrém slova smyslu omezován a nucen stavět se do různých perspektiv, nabízejí, nebojím se říci, diváckou atraktivitu i v případě, že se divák nepromění ve čtenáře dalších pater speleologických a horolezeckých dobrodružství.
Petr Kovář, 2014
Art+Antiques 10/2014 Portfolio od Radka Wohlmutha
Nepřehlédnutelná postava nastupující umělecké generace. Studentka akademie výtvarných umění, spolukurátorka stále výraznější pražské galerie k.art.on a profiluje se i jako komentátorka domácí výtvarné scény. Především je to ale nadšená sběratelka, ať už tváří nebo minerálů. Právě ty zatím představují její hlavní inspirační zdroj.
K zajímavým kamenům se Šárka Koudelová (1987) dostala už v dětském věku, který prožila v Českých Budějovicích, ale její vášeň se naplno projevila hlavně po přesunu rodiny na Moravu. „Asi je to přirozené, oba rodiče měli vždycky blízko k přírodním vědám. V jižních Čechách jsem v deseti hledala vltavíny a opály, které do dneška tvoří základ mojí sbírky,“ vzpomíná, „ale zpětně se ukazuje, že osudový je pro mě hlavně Tišnov, kam jsme se přestěhovali. Nejen, že je na jeho okraji 'zázračný' kopec Květnice, plný starých štol, kde se dají najít citríny nebo ametysty, ale v tamní sokolovně se navíc dvakrát do roka koná mezinárodní expozice minerálů, kam se sjíždějí vystavovatelé z celého světa.“
K tomu kontinuálně kreslila a její záliby se oficiálně protly v roce 2003, když na Střední škole umění a designu v Brně začala studovat obor vědecká kresba a ilustrace. Po krátkém pomaturitím intermezzu na knižní grafice (VOŠ grafická v Praze) se dostala na akademii. „S odstupem času si myslím, že mě střední spíš zpomalila. Hlavně ve vlastním uměleckém vidění, ale to jsem si vynahradila v ateliéru u Vladimíra Kokolii, kde jsem strávila svojí první akademickou dvouletku“ hodnotí Šárka Koudelová. „I zvenčí je snad vidět, že se tam hledají nejen nové způsoby myšlení, ale i práce samotné. Přestože už jsem jinde, hlavu mám nastartovanou od něj. Pořád s jeho způsobem výuky srovnávám: snažím se nespokojovat se s prvním pohledem a pracovat sama se sebou určitým způsobem, třeba tak, že si dělám naschvály a uměle si vytvářím překážky. Nicméně musela jsem zkusit i něco jiného, protože mi tam chyběla odvaha věci dělat. Měla jsem pocit, že se upřemýšlím, budu všechno zvažovat ze všech stran, ale nic se nestane.“ Teď už má za sebou druhou dvouletku na kresbě u Jiřího Petrboka a chystá se do ateliéru malby Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.
Na začátku malovala své „okolí“ – krajiny, figury. Druhák byl už ale zkoumavý. Na řadu přišly fotogramy. Negativní malbu na sítotiskové folii vyvolávala pomocí fotoprocesu, jinými slovy zapojila do práce spontánní reakci, kterou „jen“ usměrňovala. „Podobně to mám s malbou. Je vystavěná z malířského efektu, který vzniká minimálním pohybem malého štětce,“ srovnává. První kameny ze své sbírky začala systematicky překreslovat a přemalovávat v ateliéru kresby. „Kámen nebo krystal zosobňuje většinu věcí, které mě zajímají. Je to ztuhlá chemická reakce - přírodní proces, tak vidím i malbu – jako fixovaný pohyb, co stojí za modelací všech tvarů. Navíc se s nimi pojí spousta fyzikálních a optických zákonů – lom světla, hustota materiálu, fraktálová teorie....,“ vypočítává mladá umělkyně.
Ostatně forma jejích obrazů také často asociuje slepenec vytvořený postupným usazováním vizuálních fragmentů. Z nástroje pro snadnější zobrazování kamenů se tak postupem času stala osvobozená metoda, kterou je možné napřít libovolným směrem. Momentálně například k tvorbě objektů. Jeden z nich tvoří také základ její zatím právě probíhající samostané výstavy v Galerii KIN, nazvané Hora světla. I ona má základ ve světě minerálů, protože jde o český název jednoho z největších diamantů Koh-i-noor a zároveň vršovické továrny, v jejímž areálu se výstavní prostor nachází. Podobně kolektivní výstava Krystalizace v Galerii města Blanska, které se účastní s Matyášem Chocholou, Matějem Smetanou, Jiřím Thýnem nebo Lenkou Vítkovou.
„V malbě ráda balancuji nad věcmi, které jsou vnímané jako nebezpečné nebo závadné, je to například patos, popisnost nebo výrazná barevnost. Pro někoho může být až nestravitelná, ale pro mě je pořád přírodní. Třeba takový ohnivý opál z Austrálie snad ani není možné reprodukovat barvami,“ vysvětluje. „Ostatně právě opál je pro mě nejzásadnější kámen, protože v sobě má asi nejvíc morfologických a barevných možností. S tím souvisí i moment překvapení nebo neočekávání, který je pro mě důležitý.“ K němu se vážou i její pečlivě promalované mnohapohledové a drobnopisné obrazy. Jsou to vizuální skrývačky se zmnoženou perspektivou, proměnlivým měřítkem a různým kódováním, které vyžadují několikeré čtení. „Přitahuje mě rozpor mezi prvním a druhým pohledem, mezi vnitřkem a vnějškem. I to mi připomíná svět minerálů, totiž situaci, kdy na rozbahněném poli najednou najdete krásný kámen - zářivý poklad.“ Klíčová je pro ni i procesuálnost, ať už přítomná v rámci vzniku jedné kompozice, nebo v delším časovém úseku, jako je tomu u jejího neustále se rozvíjejícího polyptychu Jediná hmota. „Všechno začalo plátýnkem o rozměrech 18 x
24 cm,“ přibližuje vývoj této práce. To postupně začaly rozvíjet rozvíjet další navazující scény, které víc a víc zdůrazňují panoramatický charakter celku. Už jsem to vystavila třikrát a vždycky jeden obraz přibyl. Na jednu stranu mi to evokuje proces krystalizace, na druhou mě baví, že můžu pořád měnit a rozvíjet dějovou linku.“
„K tomu jsem si začala pohrávat s esoterickým kýčem a fatalistickou interpretací,“ říká malířka obdivující práce umělců jako jsou Feng Mengbo nebo Raqib Shaw. „Ale na rozdíl od některých kolegů nerada vysvětluju původ a význam symbolů, které používám, protože se nechávám ráda překvapit výkladem jiných lidí.“ V jiných ohledech se ale na druhé nespoléhá. V roce 2013 s Ondřejem Basjukem v prostoru Karlin Studios založili a vedou ambiciózní galerii k.art.on. A spolu s tím přišly i postupně komentáře k umělcům, výstavám a výtvarné scéně vůbec. „Vždy jsem ráda psala,“ říká k tomu finalistka Ceny věry Jirousové z minulého roku. „Zatím mi to obohacuje obě disciplíny navzájem a doufám, že neustrnu ani ve svém malování,“ domnívá se. „Vidím věci hned z několika stran, a díky tomu se uspíšil i vývoj mé práce. Už proto, že jsem si musela definovat co chci a co ne....“ Zřejmě na tom bude něco pravdy, vždyť jen do konce roku připravuje výstavy v MeetFactory, Entrance a Oblastní galerii v Jihlavě.
Radek Wohlmuth, 2014
Metafora „jediné hmoty“
Geologie výzkumné praxe a tvorby Šárky Koudelové, text k výstavě Jediná hmota od Petra Vaňouse, 1/2014
Výtvarné práce Šárky Koudelové vykazují rysy badatelského zájmu, které si žádají přesnost a dodržování metody. Jsou, vedle experimentu s formou, praktikující sebekázní, na jejímž podkladě se, doslova geneticky, odvíjí rozkrývání pojednávaného předmětu a z něho se rodícího tématu. Téma je autorkou nahlíženo „ve vztahu“, jehož vývoj vždy souvisí s postupným zkoumáním věci (proměny toho, co a jak vidím).
Věc se procesem poznání ve své existenci „prohlubuje“, ale i „proměňuje“. Mění své měřítko, svou dimenzi, svou pravdivost i svou poznatelnost. Věc je vyjmuta z lhostejnosti okolí a postavena do centra pozornosti. Ztrácí své staré obrysy, aby získala nové, a po nich další a další v řadě. V jazyce, který toto dílo reflektuje, lze hovořit o pojmu „rozpravy“, ve smyslu „rozkladu“ (v oblasti vědy bychom použily slovo „analýza“). Rozprava probíhá v širokém záběru od vnějšího podrobného popisu předmětu se všemi jeho vnějšími mimikry, přes výzkum vnitřní konstituce věci (princip vnitřního ústrojí, např. krystalizace) až k měřítkovým posunům, které opět souvisí s výzkumnými postupy.
Zkoumám-li nějaký předmět, pak mi dobře poslouží jeho zvětšení (detail). Princip zvětšeniny odhaluje zraku dosud skrytá tajemství fixovaného pohybu, který stojí za modelací předmětu. Hovoří však i cosi o samotném pozorovateli (o jeho zvědavosti), jehož pohled klouže po povrchu věci, nebo se noří do jiné, nevšední dimenze platnosti předmětu.
Každý pozorovatel navazuje proměnlivý vztah s pozorovaným, už proto, že sdílí společný čas. Oba se v tomto čase proměňují. Výsledkem nemůže být absolutní poznání věci nebo absolutní sebepoznání pozorovatele, neboť cesta do hlubiny poznání nemá určitelný rozměr a tedy ani dosažitelný cíl. Výsledek je vždy pouze dílčí. Ale lze z této „cesty“ vytěžit poznání jiného druhu. To, které zpětně „rozkrývá“ trajektorii pohledu v jeho fázích (syntéza zkušenosti). Tyto „racionalizované stopy pozorování“ lze zvěcnit a jako „materiál“ aplikovat na výstavbu něčeho nového či jiného, jinými slovy, jedná se o nalezení metody, jak „tvořit na způsob toho, co vytvořilo kámen“ a o přeložení této metody do volné tvorby a experimentálního zacházení s tvarem a tvarováním.
Byl-li prvotním objektem autorčina pozorování kámen jako do sebe uzavřený a od svého okolí oddělený svébytný předmět-systém, je jeho výsledkem osvobozená metoda „krystalizace“, která, aplikována, vše syntetizuje, propojuje a propůjčuje nejnovějším obrazům Šárky Koudelové autentický výraz geologických vrstev utvářejících se kolem dějových epicenter. Struktura, či spíše textura obrazu vyjevuje skrze sebe samu analogický proces paralelní k běhu, větvení a uzlování myšlenky. Dynamický proces utváření myšlenky je tu geologickou skutečností. V této metaforické skutečnosti se vše zdá být stvořeno z jedné jediné matérie (hmoty), jejíž pouze nepatrnou část v objemu teoreticky předpokládaného času potom prostupuje lidská paměť. Na tuto skutečnost poukazuje i podtitul výstavy: "Mineralogický pohled na záznam každodenních vjemů z časového hlediska délky trvání Země".
Petr Vaňous, leden 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat