O výstavě Pro hory nevidím kameny, pro kameny nevidím hory v příloze Kulturních novin

http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/prilohy/2014/5465c6bda4aa4/5467c711aa817

Rozhovor o výstavě Pro hory nevidím kameny, pro kameny nevidím hory pro UMA: You Make Art

https://soundcloud.com/uma-you-make-art/pro-hory-nevidim-kameny-pro-kameny-nevidim-hory-koudelkova-papco

Photogallery from the exhibition I Can't See the Rocks Through the Mountains, I Can't See the Mountains Through the Rocks / Fotogalerie z výstavy Pro hory nevidím kameny, pro kameny nevidím hory

Kostka Gallery, Meet Factory, Prague, 2014 / Galerie Kostka, Meet Factory, Praha, 2014 (se Štefanem Papčem / with Štefan Papčo)

Guardián, acrylic and oil on canvas, 24x18 cm, 2014 - - - Volcano, acrylic and oil on canvas, 150x100 cm, 2014

Guardián

Volcano, s Ondřejem Basjukem

Nedýchej pro iluzi / Don't breathe for illusion, instalace / installation, 2014

CZ/ S kladením kamenů na sebe, respektive se stavbou malých kamenných věžiček jsme se setkali pravděpodobně všichni na vrcholcích hor, na březích řek a mořských plážích, kde je často bezmyšlenkovitě zanechávají kolemjdoucí. Vizuální atraktivita mohyl přenesených do galerijního prostoru a doplněných o "vykrystalizovaný" motiv, spočívá primárně v jejich nemožnosti. Vyvážení kamenů bez použití jakýchkoli triků je dohnáno na hranici uvěřitelnosti a při prvním spatření lze hovořit o určitém zázračném momentu. Fakt, že se subtilní kamenné stavby mohou každou chvíli zřítit, např. díky návštěvníkům výstavy, zpochybňujícím absenci použití lepidla, je přirozenou součástí celé instalace, stejně jako touha po iluzi, prchavost a nesmyslná snaha, evokující metaforu lidského snažení.
EN/ We have all already met sculptures made of stones on the top of each other, creating small towers, on mountain summits, river banks or sea beaches, where they are often thoughtlessly left by passers-by. Visual attractivness of mounds transferred into the gallery space supplemented with "crystalized" motive, lies primarily in their impossibility. Balancing stones without the use of tricks stands at the edge of believability and may be even sometimes interpretated as a miraculous act. The fact that the subtle stone constructions can collapse at any moment, for example due to exhibition visitors, suprised by the absence of glue used for installation, is an inherent part of the work, as well as the desire for illusion, elusivness and pointless endeavor, evoking the methapor of human efforts.

Entrance talk / Princip ŠAO

http://vimeo.com/109676663

Fotogalerie Princip ŠAO, Entrance galerie, Praha/Photogallery Principle ŠAO, Entrance Gallery, Prague (s Ondřejem Basjukem / with Ondřej Basjuk)

Pozvánka / Invitation

Pro hory nevidím kameny, pro kameny nevidím hory / I Can't See the Rocks Through the Mountains, I Can't See the Mountains Through the Rocks

Šárka Koudelová, Štefan Papčo

Kostka Gallery, Meet Factory, Prague

6/11 - 28/11/14

 Ještě stále s důvěrou saháte po kurátorském textu k výstavě? Nesrozumitelnost současného umění je předmětem článků na nejrůznějších úrovních, tématem přednášek a konferencí, sborníků, odborných knih i nočních talkshow. Nebývá zdaleka pravidlem, aby text k výstavě divákovi učinil viděné srozumitelným. Ale ať už jde ve vašem případě o rituál, zvyk, zálibu v bizarnostech nebo zkrátka touhu po všech dostupných informacích a proprietách, je zjevné, že tentokrát není třeba textem dokreslovat obraz. Příčina nesrozumitelnosti umění dlí mimo jiné v tom, že se toto, podobně jako jiné obory, vyvíjí (mění) rychleji, než stíhá nezainteresovaná veřejnost sledovat, umělci svévolně překračují hranice s jinými obory a výsledky stále vydávají za umění. Z této perspektivy se výstava Přes hory nevidím kameny, přes kameny nevidím hory jeví jako skvělý galerijní tah. V Kostce řečeno: sběratelka minerálů a horolezec! To jsou přeci lidé jako my, s normálními zálibami

V lavinovém závalu uměleckých póz a výtvarných konstruktů divácky toužíme po autenticitě. Po příbězích. Svědectví. Fascinaci. Jsme fascinováni, je-li někdo fascinován tak, že dokáže v závislosti na té fascinaci výrazně měnit svůj život. V honu na autenticitu umění se vrací modernistická potřeba žít (své) umění. Propadnout svému hobby. Je to tedy umělcův mimoumělecký zájem, který pro diváka zachraňuje (potvrzuje) umění?

 Od kolika kamenů začíná hora? mohli bychom parafrázovat otázku Mariana Pally k tématu lesa, ale to bychom si naběhli, neboť hora je docela přesně definována relativním vyvýšením nad okolní terén třemi až šesti sty metry. Štefan Papčo (1983) i Šárka Koudelová (1987) tvoří inspirováni hmotou kamene, jen s odlišným měřítkem. Jestliže Papčo doslova vyplní galerii maketou horského štítu, který si metr za metrem svým tělem osahal, Koudelová nás přinutí sklonit se k pečlivým tahům štětce, jimiž osahává pouze drobný úlomek – možná stejně dlouho jako Papčo jeho celek. Výmluvným společným interpretem se přitom stává už právě tento proces, autorský prožitek.

 Štefan Papčo nás konfrontuje s tísní, nasazením i adrenalinem, který sám zakouší na skutečných skalních stěnách. S ním sledujeme osud na skále bivakujícího horolezce, sochy, kterou do nepřístupného terénu autor dopraví na vlastních zádech, nebo obcházíme onu neobhlédnutelnou maketu – instalační řešení nám omezuje výhled podobně jako při horolezeckém výstupu, jsme tísněni fyzicky, ale utlačována je i naše potřeba obzírání, uchopení věci tím, že ji zrakem pojmu, potřeba nadhledu... pro který se stoupá na vrchol. Pro společnou výstavu v galerii Kostka si „přivlastnil“ horolezeckou stěnu, která se nařezána do nepravidelných kusů vrací monumentalitou balvanovitého vršení k podobě své původní předlohy; je horou, ale je také lavinou, nebo aspoň její potenciální hrozbou, zeskutečněním čehosi, co tréninková plocha nenabízela. Instalace nestojí pouze jako přesvědčivá iluze masivu, ale v duchu postmoderní mnohoznačnosti tematizuje také naši hru na hory. Vedle atavistické úcty či romantické touhy i jejich umělé uspokojování prostřednictvím horolezecké (sportovní) stěny. Fakt, že pro sochařskou iluzi hory byla jako ready-made transformována už její dříve realizovaná iluze, akcentuje přes jinak až banální přímost spodní ironickou, humornou linii, vytváří metaforu lidského usilování, které jakkoli fyzicky vykoupené zůstává jednou mačkou v poloze komiky a sebeklamu.

 Šárka Koudelová nás svádí s povrchu dolů, detailním mikroprůzkumem nás nechává nahlížet do struktury minerálu, odhaluje jeho růst, barevné zrání, pohyb neživé (?) hmoty. Ten ji následně slouží jako matrice jiných pohybů, krystalizace událostí, dějů, jevů. Tradičně pojímaná věčnost hor je tu v kontrastu k prchavým pohnutkám a postřehům. V principu zrcadlení získávají oba takto postavené póly také vlastnosti toho druhého – horské štíty, v něž vyvřela a vykrystalizovala hornina, jsou nahodilé prchavé výtvory okamžiků a měnících se nálad, a situace na tramvajové zastávce viděná koutkem oka, nebo trapnost surrealistických děl jako aktuální téma rozhovoru nabývají na monumentální věčnosti, stávají se pevnou součástí struktury, která „nás všechny přežije“, nebo lépe, v jejímž rastru žijeme. Statické se děje a děj je možno nahlížet jako pevnou strukturu. V této jedinosti hmoty a významové vyprázdněnosti center jako by se ozývalo něco z východního myšlení, jak jej přepisuje například Roland Barthes v Říši znaků: „Od horských svahů po zákoutí v nějaké čtvrti je tady všechno bydlištěm (...) to místo má jako jedinou hranici svůj koberec živých pocitů, zářivých znaků (květin, oken, listí, obrazů, knih); to už není velká souvislá zeď určující prostor, je to přímo abstrakce částí pohledu (různých „pohledů“), které mě lemují (...) zahrada je nerostná tapiserie nepatrných těles (kamenů, stop hrábí v písku), veřejné místo je sled okamžitých událostí (...).“

 Výstava je utvářena ve filozofickém rámci doplňujících se kontrastů. Uhrančivá monumentalita sochařského gesta s obsesivně precizními detaily mnohaměsíčního malířského záznamu. Přímost tohoto spojení a narativní řešení instalace, v níž je divák prostorem veden, překvapován, v dobrém slova smyslu omezován a nucen stavět se do různých perspektiv, nabízejí, nebojím se říci, diváckou atraktivitu i v případě, že se divák nepromění ve čtenáře dalších pater speleologických a horolezeckých dobrodružství.
/Petr Kovář, 2014/

Pozvánka / Invitation

GEN 2:7-18, Karlin studios, Prague
CZ/
Umělci: Dominik Gajarský (CZ), Jakub Jurásek (CZ), Tadeáš Kotrba (CZ), Šárka Koudelová (CZ), Michaela Mildorfová (CZ), Tamara Moyzes (SK/CZ), Michal Ormandik (CZ), Eugenio Percossi (IT/CZ), Vojtěch Pollák (CZ), Roman Štětina (CZ), Mark Ther (CZ), Jiří Thýn (CZ), Yan Tomaszewski (PL/FR), Shlomi Yaffe (ISR/CZ)

Kurátoři: Caroline Krzyszton, Eugenio Percossi

Bůh stvořil Zahradu rajskou a jejím zahradníkem učinil člověka. V lidské představě nemůže být nebe nic jiného než zahrada, místo dokonalé harmonie, kde se rozvíjí tělo i duch. Zahrada je místem, kde se setkává civilizace a příroda, kde člověk dává přírodě řád podle svých potřeb a očekávání. Role zahrady je také důležitá pro proměnu lidské podstaty samotné. Zemědělství přimělo člověka efektivně upustit od nomádství a dovolilo tak rozvoj dnešní civilizace. Na první pohled se to může zdát jako protimluv, avšak není, protože dokonce i tam, kde je lidský život vzdálen fyzickému kontaktu se zahradou, se sounáležitost rychle navrací pokaždé, když jdeme na procházku new yorkským Central parkem, pařížským Bois de Boulogne nebo pražskou Stromovkou. Toto souznění je také symbolicky obnoveno v nákupu organických potravin na farmářských trzích. Vzhledem k tomu, že zahrada nikoho neděsí, je chráněna a chrání a není nebezpečná, agresivní příroda v ní nemá žádné místo: pouze harmonie. Přesto si je racionální člověk dobře vědom toho, že dokonalá harmonie neexistuje, jen nenaplnitelná touha jí dosáhnout. Dokonce i v Ráji měla zahrada naproti (jeho) slibům daleko k dokonalosti: byla v ní zaseta semínka neklidu vyjádřená pocitem osamělosti, pokušením a zakázaným ovocem.
Výstava potrvá do: 30. 11. 2014

EN/
Artists: Dominik Gajarský (CZ), Jakub Jurásek (CZ), Tadeáš Kotrba (CZ), Šárka Koudelová (CZ), Michaela Mildorfová (CZ), Tamara Moyzes (SK/CZ), Michal Ormandik (CZ), Eugenio Percossi (IT/CZ), Vojtěch Pollák (CZ), Roman Štětina (CZ), Mark Ther (CZ), Jiří Thýn (CZ), Yan Tomaszewski (PL/FR), Shlomi Yaffe (ISR/CZ)

Kurátoři: Caroline Krzyszton, Eugenio Percossi

God planted a garden in Eden, where to place man as its gardener. In human vision heaven can be nothing else than a garden, a place of perfect harmony, where to nourish body and spirit. The garden is the meeting point of civilization and nature, where man gives order to nature according to his needs and expectations. The role of the garden is so important to have transformed human essence itself. Agriculture made men effectively abandon nomadism, allowing the development of our civilization today. It looks like a contradiction but it is not, because even where human life is at its farthest away from physical contact with the garden, the empathy is quickly renewed every time we go for a walk in New York´s Central Park, in Paris´ Bois de Boulogne, in Prague´s Stromovka. This empathy is also renewed in the symbolic purchase of organic food or in the farmers´markets. As the garden does not scare anybody, it is protected and protects, it contains nothing dangerous, aggressive nature has no place in it : only harmony. Still, rational man knows well that there is no perfect harmony, just the desire to strive for it, never to be achieved. Even in Eden the garden, despite his promises, was far from perfect: it contained the seeds of unrest expressed as a sense of loneliness, temptations and the forbidden fruit.
Exhibition open until November 30th, 2014

PORTFOLIO / Art&Antiques 10/2014

Kircher's Traces, oil on canvas, 70x50 cm

The Sole Matter V., Every cloud has a silver lining, 5x18x24 cm

detail, Every cloud has a silver lining

Fotogalerie Hora světla - Galerie KIN jídelna / Photogallery Mountain of Light - KIN jídelna gallery

Pozvánka / Invitation

ŠÁRKA KOUDELOVÁ A ONDŘEJ BASJUK: PRINCIP ŠAO

Entrance Gallery, Oranžerie Břevnovského kláštera, Markétská 28/1, Praha 6 Břevnov

25. 9. - 19. 10. 2014

www.entrancegallery.com

Výstava Princip ŠAO nepřímo problematizuje klasické situační klišé z uměleckého světa. Soužití a spolupráce dvou umělců je stále se opakujícím tématem od historie po současnost a tradičně je považováno za nebezpečné.

Kde hledat hranice, jestliže totožné zájmy a pra – zážitky determinují tvorbu obou autorů? Jak rozhodnout spory o teritorium či prvenství? Lze celou situaci využít jako „urychlovač“ a hnací motor pro oba zúčastněné?

Dá se říci, že neustále hrozí nebezpečí vědomého i nevědomého přejímání vyjadřovacích a tématických prvků i názorů na umění obecně.

V tomto případě však nejde o zmíněný obecný problém. Potkali jsme se již se silným a hlavně velmi podobným názorem. Vlastně prvotní umělecká shoda předcházela samotnému porozumění ve vztahu dvou lidí. Tato zdánlivá výhoda, však vyúsťuje ve vzájemné podezřívání, že není možné abychom si to mohli myslet stejně. Proto provádíme i mnoho pokusů. Např. nezávisle na sobě jdeme každý s vlastním fotoaparátem na prohlídku jeskyní. Každý fotí to co ho nejvíce zaujme. Při prohlížení snímků, však dochází opětovně ke shodě, přesné téměř na centimetry. Destruktivní vzájemná podpora v zakládání a udržování nákladných sbírek se snoubí s velkou chutí ihned porozumět problému toho druhého, a stát se druhým odborníkem/ sparing partnerem.

Výstava je rozdělena do dvou částí. Přední část tvoří skládací stolek, je pokryt jak miniaturními díly, tak hlavně přenesením osobních zdrojů. Ty ačkoliv se mohou na první pohled zdát rozdílné, v základu jsou často identické.

V druhé části jsou vystaveny menší obrazy obou autorů. Pokud si divák pozorně soustředil v sektoru zdrojů, je pro něj pak již snadné jednotlivé kusy rozkódovat i bez popisek. Jediný velký obraz je společnou malbou obou autorů. Výstava tak vyúsťuje v experiment, jestli jsme schopni potlačit ego při dokončení motivu, a jestli je symbióza natolik silná, že obraz

nabude potřebných kvalit.

Pozvánka / Invitation

Pozvánka na vernisáž - Hora světla

Galerie KIN jídelna

Vernisáž 10. 9. 2014 od 18.00 do 20.00

11. 9. 2014 - 1. 11. 2014

Název jednomu z nejslavnějších diamantů na světě dal v roce 1739 podle legendy dobyvatel šáh Nádir z Persie, když při jeho spatření zvolal: „Koh-i-noor!“, česky „Hora světla“. Jak napovídá název, práce Šárky Koudelové se často vědomě pohybují na tenké hranici nebezpečné terminologie – prvním dojmem může být obava z patosu, kterou střídá popisný přepis slovní definice. Práce s tímto kontextem je ale právě naopak oživujícím momentem autorčina uvažování.

 Myšlenkové pozadí celé situace tedy výrazně nahrává dlouhodobému zájmu Šárky Koudelové o minerály, krystalické struktury a fyzikální či optické zákony. Výsledná instalace problematizuje dnes tolik skloňovaný „přesah malby“ a sice prezentuje postoj autorky k pomyslné existenci, či tentokrát spíše neexistenci hranice mezi objektem a obrazem. Přirozené nařasení plátna - draperie, nenáhodně tvarově usměrněné do požadované podoby, snadno evokuje tvarosloví hory. Základem jeho morfologie jsou tři písmena symbolizující název diamantu, celé fabriky i galerie. Malířské pojednání jejího povrchu je zhmotněním rozloženého světelného spektra, klouzajícím po zvlněném materiálu a podléhajícím jeho formám. Instalace zároveň počítá se spektrem možností divákovy pozice a nabízí pohled z „pozorovatelny“ na protilehlé straně jídelny a taktéž poodhaluje svoji základní konstrukci strávníkům i jiným příchozím.

Instalace vymezená zavěšením objektu na skoby po původním obrazu přímo reaguje na fyzické podmínky místa i zvláštní, téměř „oltářní“ kouzlo výdejního okénka.

http://galeriekinjidelna.blogspot.cz/